Říká se, že kdo na Štědrý den vydrží až do večeře nic nejíst, uvidí zlaté prasátko.
Děti tomu většinou nevěří. A dospělí na to zapomněli.
Ale malý Jakub ne.
Ten věřil všem lesním kouzlům — hlavně těm, která se rodí na jižní Moravě, v tichu u Hájenky, kde začíná známý lanový park u Břeclavi.
V domě voněly perníčky, skořice a čerstvé jehličí. Na stole ležely ozdoby a v oknech kreslil mráz jemné čáry jako lanové překážky natažené mezi stromy v létě.
Jakub seděl na parapetu a díval se ven.
Les byl tichý, bílý, zasněžený.
A i když byl Lanový park Hájenka přes zimu zavřený a jeho zábavné centrum v přírodě odpočívalo, Jakub měl pocit, že se tam venku děje něco důležitého.
Hlad necítil.
Jen zvláštní očekávání — jako by les dýchal spolu s ním.
Když se les rozzářil
A pak se to stalo.
Mezi stromy, kde v létě stojí lanáček, visuté lávky a překážky pro děti, se objevilo zlaté světlo.
Ne blikání.
Ne lampička.
Ale měkká, teplá záře, jako ze staré pohádky.
Jakub si oblékl kabát a potichoučku vykročil. Sníh křupal jako cukr pod nohama, a přestože byla zima, Jakub necítil chlad — jen jemné napětí, které znají všichni, kdo se vydají na zimní výlet do lesa.
A tam, mezi dvěma borovicemi, ho uviděl.
Zlaté prasátko.
Stálo klidně.
Dívalo se na něj očima, které připomínaly hluboký les.
Jakub se nebál — cítil radost, klid a jistotu, kterou znají děti, když v létě poprvé vkročí na lanové centrum a překonají svůj strach.
A pochopil, že Vánoce nejsou o věcech.
Ale o světle, které najdeme, když se zastavíme.
