Ráno mě probudilo sluníčko. Neplakalo žádná dítě, nikdo na mě nehulákal z koupelny, dokonce ani pes mě neškrábal do žeber. Říkám si: Zvláštní neděle… nejsem náhodou v jiném vesmíru?
A pak to přišlo. Zaklepání na dveře (cože? oni umí klepat?!). V nich můj muž a naše děti – s úsměvy a SNÍDANÍ DO POSTELE. Ano, čtete správně. A nejen to – v ruce drží obálku. První myšlenka: Tohle je určitě nějaký prank.
Otevírám obálku a tam POUKAZ do bistra La Foret! Skoro jsem rozlila kafe, jak jsem vyskočila z postele. V rekordním čase jsem se oblékla – takhle rychle jsem se neoblékla od doby, co mi zavolali, že má moje dítě ve školce ve vlasech vši.
A co dál? Můj muž? Ten mezitím sám nachystal děti. Bez křiku, bez ztracených bot a bez „mamííí, on mě štípl!“ – začínala jsem mít podezření, že jsem možná mrtvá a tohle je nebe.
Přijeli jsme do Lanového parku Hájenka. V duchu jsem se připravovala na to, že mi děti budou viset na krku jako opičky a budu tahat z batohu jedno pití za druhým. Ale ne. Můj muž mi pokynul směrem k „beach zóně“. Pufy. Slunce. Klid.
Za chvíli přinesli zlatou kávu (ano, opravdu ZLATOU), domácí limonádu a salát, co vypadal jako z instagramového snu. A zatímco já si fotila všechno z deseti úhlů, manžel s dětmi zmizeli v korunách stromů.
Nikdo na mě nemluvil. Nikdo nic nepotřeboval. Jen já, moje káva, jarní vánek a pocit, že život je krásný.
Za hodinu se vrátili. Já už byla sytá, vypitá, nafotila jsem si 1000 fotek, které stejně nikdy nikomu neukážu, a měla jsem pocit, že jsem právě absolvovala lázeňskou kúru. V přírodě.
A pak jsem se probudila.
Vedle postele stálo dítě, drželo ponožku a křičelo: „Mamíííí, táta ji zas neumí najít!“
No jo… asi jen sen.
Ale co když ne? Možná to byl jen jemný vzkaz z vesmíru: Zajeď si do bistra La Foret. Sama, s dětmi, nebo klidně i s tím, kdo neumí najít ponožky.
Protože mámy si zlaté cappuccino a chvíli klidu prostě zaslouží.
